Historie vzniku Neurochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce
(zpracoval L. Prokop)
Neurochirurgické oddělení Nemocnice Na Homolce vzniklo v roce 1990. Jeho začátky byly z dnešního pohledu skutečně skromné. V roce 1990 se hledalo smysluplné využití pro novou, na svou dobu velmi moderní budovu tehdejšího Státního ústavu národního zdraví, známého pod zkratkou SANOPZ, který byl otevřen 15. července 1989 jako účelové zdravotnické zařízení pro vysoké komunistické funkcionáře. Jednalo se o nadstandardní sanatorium s lůžkovým zázemím konzervativních oborů, především interního lékařství, kardiologie, neurologie a s velkou poliklinikou se širokým spektrem ambulantních služeb a rozsáhlým rehabilitačním komplexem včetně bazénu. Toto zdravotnické zařízení disponovalo poměrně vysokým standardem nemocniční péče, ve jmenovaných oblastech bylo vybaveno kvalitní léčebnou a diagnostickou technikou, ale zároveň bylo nepříliš účelnou stavbou s velkým množstvím prostor nevyhovujících účelu poskytování zdravotní péče. Jeho proměna v Nemocnici Na Homolce byla jedním ze symbolů změn, k nimž po sametové revoluci v listopadu 1989 a v následujících letech ve společnosti došlo. Tato nemocnice už nadále neměla sloužit několika vyvoleným, ale celé veřejnosti bez výjimky.
V Praze do té doby v oboru neurochirurgie existovala jediná klinika pro dospělé v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích (ÚVN) a jediná klinika pro dětské pacienty ve Fakultní nemocnici v Motole. Ústřední vojenská nemocnice ve Střešovicích se však přednostně starala o příslušníky armády a kapacitně nestačila požadavkům, takže ostatní neurochirurgičtí pacienti zde byli operování v mnohem menší míře, než bylo zapotřebí.
Ze společných jednání tehdejšího ministerstva zdravotnictví a odborné pracovní skupiny Občanského fóra vzešlo rozhodnutí zaměřit klinický profil nově pojmenované Nemocnice Na Homolce (název odvozen z místa, kde se nachází) na léčbu nemocí nervové soustavy a léčbu nemocí srdce a cév, tedy specializované obory, které neměly v Praze a Středočeském kraji dostatečné kapacity. Právní subjektivitu nemocnice získala 25. 11. 1990, kdy byl stanoven oficiální název Nemocnice s Poliklinikou Na Homolce, nemocnice III. typu. Tedy nemocnice přímo řízená ministerstvem zdravotnictví.
Během jara 1990 proběhlo řádné výběrové řízení na primáře neurochirurgického oddělení. Jeho vítězem se stal MUDr. František Tovaryš, CSc. z neurochirurgické kliniky ÚVN. Pak následovala jednání mezi lékaři neurochirurgické kliniky ÚVN a jejím vedením. Jednalo se o tom, kdo odejde s kolegou F. Tovaryšem na nové pracoviště.
První neurochirurgický tým, který v Nemocnici Na Homolce působil, tvořili čtyři lékaři – primář MUDr. František Tovaryš, CSc., MUDr. Luděk Prokop, MUDr. Michal Šetlík a prof. MUDr. Karel Šourek, tehdy již doyen české neurochirurgie, který zásadním způsobem ovlivnil vznik nového pracoviště. První pracovní den měsíce září 1990 připadl na pondělí 3. 9. 1990. V tento den jsme se kolem sedmé hodiny ranní sešli na 7. patře interního oddělení Nemocnice Na Homolce. Pan profesor Šourek byl již v té době cca 3 měsíce v důchodu, přesvědčili jsme jej, aby nám oddělení pomohl rozjet. Na všech z nás byla patrná nejistota, nevěděli jsme, co bude a jak bude. Všichni jsme přišli právě ze střešovické kliniky, odkud přešlo i několik sester – některé od lůžka, některé ze sálu, např. Mgr. Ivana Kirchnerová, Bc. Helena Kasslová, Hana Krajinčáková a Martina Hesová. Zvláště jsme si cenili, že přišly i zkušené instrumentářky, působící v ÚVN ještě za pana profesora Zdeňka Kunce DrSc., tedy Jana Macháčková a Hana Pařízková. Mezi další důležité spolupracovníky patřily hned od začátku také Mgr. Yvetta Jánská a paní Dana Čámská, sestry interního oddělení Nemocnice Na Homolce, které se „přerodily“ z interních sester na neurochirurgické. Jak budoucnost ukázala, bylo to výborné rozhodnutí.
Tehdejší přednosta neurochirurgické kliniky ÚVN profesor Fusek, excelentní operatér, se příliš odlivu svých kolegů nebránil, protože předpokládal, že v Nemocnici Na Homolce vznikne jakési detašované pracoviště střešovické kliniky, kde se budou provádět jednodušší výkony a kam případně bude k náročnějším operacím docházet tak, jak byl dosud zvyklý chodit do Sanopzu.
Oddělení jsme tedy rozjeli na dvaceti interních lůžkách. Neměli jsme žádný pooperační pokoj či JIP. Zpočátku jako pooperační oddělení sloužilo ARO, a výborně. Bylo to hlavně zásluhou jeho vedení MUDr. Zdenou Lipárovou. Na sále byl jeden mikroskop OPMI VI, síto na mozkové operace, síto na páteřní operace. To vše nechal nainstalovat profesor Fusek.
Když se dnes podívám zpátky, musím konstatovat, že to byly skutečně pionýrské doby. Uvedené vybavení bylo opravdu jediným základem, na němž jsme začali stavět a budovat oddělení do současné podoby. Již v den vzniku 3. 9. 1990 jsme s Michalem Šetlíkem sepsali první dva příjmy na oddělení. Druhý den jsme pak spolu provedli první dvě operace bederních meziobratlových plotének. Cestu na operační sál jsme přitom hledali jen podle orientačních šipek. Do konce roku jsme stihli provést 157 operací, z toho například 17 aneurysmat.
Vývoj počtu operací, jasně souvisí s vývojem lidským, technickým a prostorovým. Zde uvádím jen příklad, více v příloze č. 1:
rok 1990 (jen 4 měsíce) – žádný JIP, 1 operační sál, operačních výkonů 157
rok 1991 – 2 operační sály, žádný JIP, operačních výkonů 780
rok 1992 – 3 operační sály, JIP, operačních výkonů 994
rok 1993 – se dostáváme přes hranici 1000, operačních výkonů 1156
rok 1994 – 3 operační sály, JIP, navíc SIP, operačních výkonů 1370
Brzy se však ukázalo, že Nemocnice Na Homolce nebude jen „filiálkou“, ale půjde vlastní cestou a bude pro ÚVN představovat více než zdatného konkurenta. „Chtěli jsme tuto práci dělat naplno, bez nějakých omezení a v období obrovského nadšení po roce 1989 s obrovskou chutí. Oslovili jsme především mimopražská neurologická a chirurgická pracoviště a nabídli jim převzetí pacientů, pro něž těžko hledali (často teprve cestou přes pražská klinická pracoviště) adekvátní ošetření. Postupně naše kontakty přibývaly a šířilo se povědomí o tom, jak ochotně jsme nemocné přijímali i jak kvalitně jsme je ošetřovali. Tím se zvyšoval přísun pacientů a požadavky na lůžkovou kapacitu oddělení. Oproti dnešku jsme měli výrazně větší podíl pacientů s traumaty, protože tehdy ještě neexistovala traumacentra – ošetřovali jsme mnoho lebních zlomenin, kontuzí a posttraumatických krvácení. Pacienti přicházeli cestou RZP přímo z ulice nebo šlo o sekundární transporty z jiných zařízení. Nemocní v závažném stavu vyžadující intenzivní nebo resuscitační péči pak leželi na našem ARO. Spolupráce s ním byla skvělá, ale přece jen lůžka nestačila. Často se stávalo, že pacient se po operaci ihned vracel na odesílající pracoviště,“ vzpomíná dnes bývalý primář neurochirurgie a současný ředitel Nemocnice Na Homolce MUDr. Michal Šetlík.
Ještě do konce roku 1990 se tým dále rozrostl, ze Střešovic přišel MUDr. Vladimír Dbalý, další mladí lékaři přišli z jiných pracovišť na počátku roku 1991: MUDr. Jan Hemza, MUDr. Aleš Pavlů a MUDr. Roman Liščák, který je dnes primářem zdejšího oddělení stereotaktické a radiační neurochirurgie, pracoviště s mezinárodním renomé v léčbě mozkových onemocnění Leksellovým gama nožem.
Neurochirurgické oddělení se záhy rozšířilo o druhé standardní oddělení, což bylo dáno nárůstem pacientů. Současně se rozšířil provoz na dva operační sály a vznikla nutnost vybudování vlastní jednotky intenzivní péče s osmi lůžky. Ta dnes může všem pacientům poskytnout v podstatě resuscitační péči včetně umělé plicní ventilace. Později při zvyšujícím se obratu především těžších pacientů přibylo dalších dvanáct lůžek pro semiintenzivní péči na úkor lůžek standardních. Další byl nárůst sálové kapacity vznikem standardního třetího operačního sálu, rozšířila se i ambulantní složka. Postupně přibývalo personálu, a to jak zkušených neurochirurgů, neurologů a neurointenzivistů, tak sester. Nyní máme 18 lékařů a 88 sester (lůžkové, neurointenzivní, sálové). Každý operatér má v dnešní době již nějakou užší specializaci, v níž představuje špičku, přesto usilujeme o to, aby všichni obsáhli obor v plném rozsahu. Nikdy jsme se vzhledem k sousedství s dětskou nemocnicí v Motole nesnažili o dětskou neurochirurgii, jinak ale obor pokrýváme prakticky v plné šíři. Máme několik nosných programů: neuroonkologický, neurovaskulární, neurointenzivistický, epileptochirurgický a spondylochirurgický. V cévní neurochirurgii profitujeme z výborné spolupráce s invazivní radiologií. Některé výkony se v České republice provedly poprvé právě u nás, například uzávěr aneurysmatu mozkové tepny coilingem (GDC) v roce 1998. Naše pracoviště má také nejrozsáhlejší zkušenosti s používáním navigačních operačních systémů, které začalo u operací mozku používat již v roce 1995. Jednou z posledních inovací je vybudování polyfunkčního operačního traktu vybaveného intraoperační magnetickou rezonancí, která nám umožnila zvýšit radikalitu operace při zachování její bezpečnosti, dále sestavou neuronavigačních systémů, operačním mikroskopem poslední generace a dalšími technologiemi.
Změny lidského potenciálu nejsou postižitelné v několika větách. Všichni lékaři, kteří prošli naším oddělením, ať odešli spontánně nebo nespontánně, rádi či neradi, nechali nám zde kus ze sebe, řadu vzpomínek a vždy nějakým způsobem oddělení ovlivnili. Podrobný vývoj odchodů a příchodů lékařů je uveden v příloze č. 2.
Neurochirurgické oddělení je dnes součástí Neurocentra Nemocnice Na Homolce, které sdružuje komplexní spektrum diagnostických a terapeutických možností, umožňujících vytvořit pro nemocné s onemocněním mozku, míchy, periferních nervů či páteře léčebný program „šitý na míru“. Kromě Neurochirurgického oddělení se na péči Neurocentra podílejí další nemocniční pracoviště, kterými jsou Neurologické oddělení s rozvinutým epileptologicko- epileptochirurgickým programem a s programem péče o pacienty s CMP, Oddělení stereotaktické a radiační neurochirurgie s Leksellovým gama nožem, zabývající se mj. i hlubokou mozkovou stimulací a dalšími výkony u pacientů s funkčními poruchami mozku, Radiodiagnostické oddělení se zkušeným týmem pro endovaskulární léčbu cévních onemocnění mozku, PET Centrum se dvěma hybridními kamerami PET/CT, Rehabilitační oddělení a další. V červnu 2011 jsme jako součást celé nemocnice potřetí obhájili mezinárodní akreditaci Joint Commission International (JCI), jejíž požadavky jsou „ročník“ od „ročníku“ stále náročnější.
Když se však ohlédnu o těch dvacet let zpátky, tak bez ohledu na všechnu techniku a přístroje musím říci, že celý rozvoj neurochirurgie Na Homolce byl umožněn především tím, že lékaři i sestry – vlastního oddělení i nezbytných ostatních spolupracujících oddělení – zde vždy pracovali nadstandardně, a to jak pokud jde o kvalitu práce a její množství, tak hlavně o zápal, s jakým tuto práci dělali. Využili tak šanci, že skutečně mohou něco změnit.